Doupě zvrhlíka

Alex Voltaira u začátku lesní česty zpomalil do klusu a rozhlédl se. Nemohl is pomoct, ale měl pocit, že ho sledují něčí oči. Zatřepal hlavou, aby divný pocit vyhnal. Pak pobídl koně do cvalu.
Proháněl se lesní cestou, chvílemi zpomaloval do kroku a užíval si volnost, kterou mu koňský hřbet dával. Po projetí ostrou zatáčkou se mu naskytl pohled na dlouhý úsek rovné cesty. Chlapec se usmál a pobídl koně do trysku. Miloval rychlou jízdu.
Postřehl další zatáčku a trochu zpomalil. A to bylo jeho jediné štěstí, protože ze zatáčky se vyřítil plavý kůň s jezdcem, za kterým vlály světlé valsy. Alex strhl Voltaira na stranu a jen tak tak se jezdci vyhnul. Ten zkušenými pohyby koně okamžitě zastavil a otočil se na dotyčného, kterého málem srazil. Ale opravdu nepředpokládal, že tady v tuhle dobu na někoho narazí...

Crosse křížovky po nějáké době přestaly bavit. Zvedl se tedy od stolu a zamířil do stájí. Již dlouho neseděl v sedle a chybělo mu to. Oproti tomu neustálýmu „papírování“ to bude příjemná změna, říkal si, když sedlal Caesara, svého plavého hřebce.
Zamířil na lesní cestu a pobídl koně k vysoké rychlosti. Projížděl zatáčkami a potom konečně dorazil k rovnému dlouhému úseku cesty. Pobídl koně k větší rychlosti. Když byl skoro u zatáčky, na konci úseku, tak trochu zpomalil a jen díky tomu se byl schopný vyhnout jinému jezdci. Okamžitě koně zastavil a otočil se, aby viděl, koho, že to málem srazil.
Byl to Alex.
„Co ty tady děláš?“ zeptal se. „Neměl bys být na jízdárně s ostatníma?“
„Sirin říkal, že se můžu jít projet sem. Máme tam jenom samý nováčky a dva potížisty. A říkal, že by mě to nebavilo,“ vysvětlil Alex.
„No, to by vysvětlovalo, proč jsem tady na někoho v tuhle dobu narazil. Ale je ti jasný, že by pro tebe bylo bezpečnější, kdybys byl v blízkosti někoho, kdo je dost silný na to, aby tě ubránil před případným útokem?“
„Ano, jsem si toho vědom, ale nemyslím si, že by se mě někdo chystal zabít zrovna dneska. Je na to moc pěkné počasí,“ argumentoval Alex.
„Myslím, že počasí nehraje roli, co mi dělá starosti, je Ridley,“ odpověděl Cross.
„Co je s ním?“
„Předchvílí za mnou přišel a řekl mi, že by bylo lepší démona zabít. Byl dost neodbytný, chtěl jsem po něm, aby mi řekl proč, ale něják se k tomu neměl...“ řekl Cross.
„A nemohlo by to být tak, že ten váš komorník patří k těm, proti kterým tady bojujeme?“ nadhodil hoch.
„Vidíš, to mě nenapadlo...“ připustil Cross, „ale nemyslíš si, že by se potom snažil předemnou jednat tak, abych neměl důvod k tomu, ho podezřívat?“
„Možná na vás zkouší obrácenou psychologii... Možná věří, že budete extra podezřívavý vůči těm, co se budou chovat až moc obezřetně, co si budou dávat až moc velký pozor...“
„Taky pravda,“ souhlasil Cross. „Ale na druhou stranu, Ridley je můj komorník, nechce se mi věřit tomu, že by stál na straně zla...“
„Pane řediteli, zlo je relativní pojem. Stejně tak dobro,“ odtušil Alex.
„A na tos přišel jak? Vyčetls to v učebnici geometrie?“
„Ne, to je fakt. Protože kdyby to tak nebylo, tak by Sirin byl zlý. Jenže on není. A stejně tak se někdo, o kom byste všeobecně řekl, že je dobrý, může obrátit ke zlu.“
„To by dávalo smysl... myslím...“ souhlasil po chvíli uvažování Cross.
„Co teda bude teď?“ zeptal se Alex.
„Teď bysme se měli vrátit. Ostatní jezdci by tak jako tak už měli každou chvíli končit, věřím, že by ses k nim měl připojit,“ podíval se Cross na hodinky.
„Jo, to by asi byl nejlepší nápad,“ souhlasil chlapec a vyhoupl se do sedla svého koně.
Společně pak oba vyrazili po cestě a na rovném úseku, přes který zákonitě museli projet, vzhledem k tomu, že se srazili v zatáčce, která dva takové úseky oddělovala, oba zrychlili. Když se blížili k jeho konci, zpomalili a přesšli do poklidného cvalu.
Vyjeli z lesa a zrychlili do cvalu rychlejšího. Vzhledem k tomu, že jízdárna byla kousek stranou od stájí, jejich cesty se rozdělily. Alex zamířil na jízdárnu, kde ještě pořád ostatní jezdili a Cross rovnou do stájí.

Jak se Alex k jízdárně blížil, zpomalil do klusu a pak do kroku, až úplně zastavil. Zůstal stát pár kroků od jízdárny a pozoroval, jak ostatní jezdí dokolečka po jejím obvodu. Nešlo jim to špatně, ale pořád bylo vidět, že jsou začátečníci. Až tedy na ty naše dva potížisty, pomyslel si. Uvažoval, proč se snaží takový potíže dělat... Ale na nic nepřišel.
Alex čekal ještě pár minut, než Sirin výuku ukončil. Pak všem řekl, aby sesedli a odvedli koně do stájí, tam, aby je vytřeli a postarali se o ně. Sám však přejel k Alexovi.
„Tak co?“
„Coco? Akorát jsem se tam málem srazil s Crossem,“ odpověděl, „jinak to bylo fajn.“
„S Crossem?“ nadzvedl démon jedno obočí.
„Jo, patrně ho přestalo bavit papírování, tak se šel trochu protáhnout ven.“
„To by mu bylo podobné, vykašlat se na svoje povinosti jako ředitel a místo toho si jít užívat...“ Sirin je zakroutil nad tím nezodpovědným člověkem hlavou.
„Tak jo, jdi se postarat o Voltaira,“ nakázal Sirin, „jo, a mimochodem, ten box vedle Voltairova, ten je prázdný, že?“
„Jo, je, proč?“ nechápal Alex.
„Protože tam Xerxese chci nechat. Bylo by to blbý, kdyby se vždycky objevil, když budu jezdit, ale když nejezdím, že by nebyl,“ vysvětlil Sirin.
„Aha, to zní rozumně,“ souhlasil Alex.
Pak se oba vydali ke stájím, aby mohli své koně odsedlat a vyčistit. A dát jim něco dobrého na zub. Když ke stáji dojeli, zrovna z ní vycházel Cross.
„Slyšel jsem, žes to do mladýho málem naboural,“ neodpustil si Sirin rýpanec.
„Ne, on to málem naboural do mě,“ vrátil mu to Cross.
„Myslím, že jsme to málem nabourali oba,“ přisadil si Alex.
„No, myslím, že to necháme být, měl bych se už vrátit. Přeci jenom, s Alexem jsme se bavili o něčem velice zajímavém a myslím, že je někdo, z koho bychom, pokud to bude možné, neměli spouštět oči...“ S těmito slovi se Cross rozloučil a zamířil přes louku k akademii.