Doupě zvrhlíka

Acher byl zamlklý celý zbytek cesty na baronův hrad. Ostatní z něj sotva dostali slovo. Když už to trvalo víc, jak čtyři hodiny, začalo jim to dělat starosti a snažili se z něj vytáhnout, co se děje. Ovšem bez valného úspěchu.

Odpovědí na jakoukoli otázku jim totiž bylo strohé a trochu zaražené: “Jsem v pohodě.”

Putovali další hodinu a na obzoru se začal rýsovat baronův hrad. Armén a Liam vítězoslavně vyrazili dopředu a předháněli se, kdo bude rychlejší. Vince se rozhodl této chvilky využít a vytáhnout z Achera, co ho trápí. Měl totiž docela dobrou představu, co to může být.

“Tak co se s tebou děje?” zeptal se a lehce do Achera drcl.

“Nic se se mnou neděje!” prskl Acher, jak začínal být otrávený tím, že se ho všichni ptali. I když pravdou bylo, že i přes to si s Vincem chtěl promluvit. Nevěděl však, jak by měl začít. Tak doufal, že začne Vince.

“Má to co dělat s tím, co se stalo ráno?” zeptal se Vince.

Acher jenom nepřítomně přikývl.

“Ses do mě zamiloval, neříkej, že ne,” vzdychl si Vince.

Acher se na něj překvapeně podíval. Musel k němu zvednout pohled, protože Vince byl o dobrou hlavu vyšší, než on.

“Nedělej, že ne,” Vince se k němu naklonil a vtiskl mu polibek na ústa. Nedělal si nic z toho, jestli je zbylí dva uvidí, tak jako tak je podezříval, že to spolu táhnou. Zkusil polibek prohloubit a čekal, jestli se Acher zapojí, nebo mu jednu vlepí.

Dlouho se nic z Acherovy strany nedělo. Ale nakonec se přeci jenom opatrně, nezkušeně zapojil. Vince si ho přitáhl blíž a dál ho líbal, dokud jim nedošel dech. Potom se od sebe odtrhli a Vince se na Achera usmál.

Acher jenom vykulil oči a udělal: “He?!”

“Tos nečekal, co?” nadhodil Vince.

“Ne,” zakroutil Acher tupě hlavou.

“Hele, vzpamatuj se,” zasmál se Vince. “Doufám, že ti nevadí, že nás ti dva viděli.”

“Oni nás viděli?” zadíval se Acher směrem Liam a Armén.

“No, jak se to vezme, protože se zrovna taky líbali,” pokrčil rameny Vince.

Acher vytřeštil oči a uvažoval, jestli si z něj Vince nedělá srandu, ale když viděl, že se opravdu nesměje a i jeho oči zůstaly vážné, začal si pomalu připouštět, že to asi bude pravda. Koneckonců, Vince měl na cestu před sebou výhled i v momentě, kdy ho líbal, to jen Acher nic neviděl. Protože za a) byl k inkriminovanému místu zády a za b) měl tak jako tak zavřené oči.

Liam a Armén se od sebe odtrhli a otočili se na dvojici, co byla pozadu. Ještě oba mohli zahlédnout, jak se ti dva od sebe odtrhli a pak si něco povídali.

“Héj! Co to tam děláte?” zakřičel Liam.

A vzápětí dostal pěstí do hlavy od Arména.

“Nekřič, jenom je rušíš,” zabručel a vzápětí mu vlasy rozcuchal.

“Necuchej!” durdil se Liam a snažil se vlasy zase ulíznout.

To už k nim mezitím dorazili Vince a Acher, který byl zase celý červený.

“Tak na co čekáme?” nadhodil Vince. “Baronův hrad skoro nadohled a my tu stojíme a vykecáváme se.”

“Omyl, nikdo se tady nevykecává, protože toto byla líbací zastávka,” opravil ho Liam a pak odhopkal kousek od ostatních a zahleděl se na hrad, který se tyčil na obzoru.

Když ostatní viděli, jak hopká dopředu jako malé rozverné dítko, nedalo jim to a rozesmáli se. Liam po nich sice šlehl nepěkným pohledem, ale pak se rozesmál taky. A tak tam čtveřice stála dobrých deset minut a nemohla se přestat smát. Kůň se mezitím popásal na šťavnaté travičce u cesty, i když se mu nelíbilo, že ta nejšťavnatější travička je právě tam, kam on už nedosáhne.

Po hodné chvíli smích konečně utichl a naše čtveřice se otočila čelem k baronovu hradu a s odhodlaným výrazem vykročila vpřed. Chvilku ovšem trvalo, než odtrhli Vincova koně od té chutné trávy, kterou spásal tak rychle, jako by neměl dostat najíst dalších čtrnáct dní, což byl samozřejmě nesmysl, protože Vince o svého koně vždy pečoval se vší láskou.

Ovšem teď, když tu lásku měl dělit mezi koně a Achera, kdo ví, jestli ten kůň nakonec nedělal dobrou věc. To však zatím nemohl nikdo vědět. A tak naše čtveřice konečně vykročila k cíli.

I když by se nabízela otázka, jestli toto byl jejich cíl. Protože laťka ležela mnohem výš. Dalo by se říct, že hrad byl pro ně jenom odrazovým můstkem.

Vykročili tedy dál a hrad se pomalu přibližoval a zvětšoval, až se nad nimi tyčil. Velký a celý z šedého žulového kamene. Prošli otevřenou branou a stanuli na nádvoří, kde je zastavily stráže.

“Co chcete?” zeptal se jejich velitel.

“Mluvit s panem baronem,” předstoupil dopředu Vince a otěže od svého koně předal Liamovi, který se jich okamžitě chopil. Všichni z tria totiž pochopili, že tady bude rozumnější, když mluvení obstará Vince. Byl rytíř a znal dvorskou etiketu.

“Pan baron vás teď nemůže přijmout,” oznámil velitel stráží suše.

“Smíme vědět, proč nás pan baron nemůže přijmout?” otázal se velmi zdvořile Vince.

“Pan baron je vážně nemocen,” ucedil velitel stráží. “Nikdo jej nesmí rušit, prosím odejděte.”

“Aha,” odtušil Vince a pak významně kývl na své společníky, aby ho následovali pryč z baronova sídla.

Když prošli branou, zabočil Vince do přilehlé obory, která kupodivu zatím ušla zničení od nájezdníků ze sousední země. Nedaleko jejího okraje bylo několik polámaných stromů. Asi se tím místem prohnala nějáká pohroma. Patrně ve formě nějákého čaroděje.

Čtveřice společníků se usadila na popadané stromy a trio se tázavě podívalo na Vince. Byli zvědaví, proč z hradu odešel a vzdal pokus setkat se s baronem.

Vince se pousmál, když viděl jejich dychtivé a zmatené obličeje a pomalu se pustil do vysvětlování: “Je zbytečné se se stráží handrkovat, stejně nás tam nepustí. Tak jsem myslel, že odejdeme, aby si mysleli, že jsme to vzdali. A,” tajemně se odmlčel, “v noci se tam vypravíme a proplížíme se dovnitř. Vezmeme to stokou a kanálama. Znám to tu. Jednu dobu jsem tu byl služebně jako Sithij.”

“Kanálama?” otřepal se Liam.

“Nestěžuj si, náhodou to není špatný nápad,” praštil ho po hlavě Armén. “Když nás pan baron nechce přivítat, tak půjdeme přivítat my jeho – osobně.”

“Přesně tak,” potvrdil Vince.

“Ale co budeme dělat, než nastane večer?” zajímal se Acher.

“OP a běhat,” zasmál se Liam a uhnul Arménovi, který se chystal mu za to jednu střihnout.

Ovšem Armén si to nenechal líbit a zkusil to znova. To už ale Liam bral nohy na ramena. A Armén za ním. Honička by to byla pěkná, kdyby nezaběhli někam dál do lesa. Po chvilce už k Acherovi a Vincovi doléhal jenom jejich smích.

“A co teď?” zeptal se Acher.

“Uvidíš,” zašeptal Vince a něžně Achera políbil.