Doupě zvrhlíka

Omývala ji studená voda Smrti. Byla nesena proudem, který se zdál nezdolný. Ale ona nevzdorovala, věděla, že se může vrátit. Stanula v deváté oblasti, pod Devátou branou. Vzhlédla a nechala se strhnout záplavou hvězd. Obklopily ji. Byly všude a kolem ní stoupaly vzhůru duše mrtvých, které nebyly dost silné na to, aby vzdorovali.

Stanula v desáté oblasti, byl tam ráj, řádná šedá řeka, jen bublající bystřina a spousta trávy a života. Dívka na sobě měla sukni, tryčko na ramínko, dlouhý černý plášť a na opasku měla zavěšené dvě dýky a osm zvonců. Věděla, že kdyby chtěla, mohla by tady zůstat, pomáhat duším překonávat devátou bránu, ale cítila, že ve vzduchu je něco, u čeho by neměla chybět.

Dívka, byla to vysoká černovláska, zhruba osmnáctiletá, se rozhodla. Naposledy se rozhlédla po Desáté a poslední oblasti a pak vytáhla nejmenší zvonec. Byl z jiného materiálu, než ostatních sedm, byl také jiné povahy. Když na něj zvonila správná ruka, mohla se správná bytost dostat z Desáté oblasti, nebo ty špatné do ní. Ale když naň zvonil někdo nepovolaný, mohl se stát pravý opak. Ann si toho byla dobře vědoma, byla si vědoma také toho, že když na Bezejmenný zvon zvoní v Desáté oblasti, aby se z ní mohla vrátit, hrozí ryziko, že společně s ní proklouzne zpátky něco, co by raději mělo zůstat skryto za Devátou branou.

Ale nic z toho Ann neodradilo. Zazvonila. Ponořila se do zvuku a ten ji stáhl zpět do Deváté oblasti. Vydala se na umornou cestu zpět, zpět proti proudu řeky. Vrátila bezejmený zvon do bandalíru, který měla upravený, aby se dal nosit na opasku. Pak vytáhla Saranet, spoutávač. Sedm z osmi zvonců bylo Abhorsenských, osmý, Bezejmený, byl určen výhradně pro Desátou. Byl za celou hystorii věků vykován pouze jeden.

Ann pevně sevřela Saranet a pronesla volnomagické zaříkadlo, které otevřelo osmou bránu. Prošla. Okamžitě se po ní začaly natahovat plameny, ale nevšímala si jich. Věděla, že jí neublíží. Ona byla Desátou. Byla nesmrtelná. Kráčela dál.

Vstoupila do sedmé oblasti, proud byl silný a dravý, ale o Ann se jen neškodně otíral. Pronesla další zaklínadlo a to ji vpustilo do šesté oblasti.

Tuto oblast hojně obývali Mrtvý, ale nevšímali si jí. Zatím.

Při vstupu do Páté oblasti jí v mysli vyvstanula myšlenka na dceru. Její jedinou dceru, která před lety zlikvidovala Kerigora a před měsícem pomohla spoutat Oranise.

Oranis, i přes to, že byl znovu spoutaný dělal Ann starosti, ale větší starost si dělala o to, co se děje s její dcerou. Její dcera po ní zdědila schopnost zastavit věk, kdy se jí bude chtít. Ann cítila, že to udělala ve stejném věku jako ona. V osmnácti.

Ann postupovala dál. Přivolala si chodník, po kterém mohla přejít Pátou oblast. Kráčela teď rychleji. Spěchala a ani nevěděla proč. Zaslechla za sebou šramot, ale netušila, že to byl jeden z nejmocnějších možných padouchů.

Byl to Xaros. Xaros byl něco mezi nekromantem, démonem, volnomagickou bytostí ze začátku a stínem. A utekl z Desáté oblasti, když Ann zvonila na Bezejmený.

Ann dospěla do první oblasti. Poodešla pár metrů od vodopádu První brány a vyřkla jediné slovo. Nebyla to ani volná magie, ani Výsadní magie. Bylo to něco mnohem mocějšího. Pak udělala jediný krok vpřed a vkročila do života.

Ve stejnou chvíli Xaros dospěl k vodopádu První brány. Tam, kde Ann pomohla kouzla z dávných dob před Začátkem a před zrozením světa, pomohl si Xaros volnomagickým zaříkadlem, které bylo sice náročnější, ale mělo stejný efekt.

Xaros se rozhodl, že se pokusí ovládnout Staré království. Byl skálopevně přesvědčen, že se mu to povede. Ann mezitím stanula v Životě, jen několik set metrů od Belisaer.

Její první myšlenka v Životě byla na její dceru. Musí ji vidět. Nebyla si jistá, jestli ji Sabriel uvěří, ale za pokus nic nedá. Konec konců, zabít ji nemůžou.

Vydala se tedy do Belisaer...