Co se to zas sakra děje?!
Larus se vylodil na kontinentu, kde ležela Tristarie. Chtěl se znovu podívat do své rodné země. Však tam nebyl patnáct let. Nadhodil si na zádech batoh a vydal se na cestu na jih do Tristarie. Jediné, čeho se Larus trochu obával, byla cesta přes obávanou zemi upírů. Ale jelikož byl Larus odhodlaný dostat se domů tou nejkratší cestou, a ta vedla přímo středem země upírů, přeci jen se tamtudy vydal.
Nastal večer a Larus se složil u cesty přesně tam, kde byl. Vytáhl z batohu deku a pak šel pro dříví. Nemusel chodit daleko, protože kolem byla spousta polámaných větví. Vrátil se s náručí dřeva ke svým věcem a pomocí kouzla rozdělal oheň.
Potom se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje. Nic nezahlédl ani na pláni, ze kteér přišel, ani v lese, kudy se cesta klikatila dál a kam Larus teprve měl vstoupit. Kontrola okolí ho ubezpečila, že je sám a tak se natáhl na deku a cípem se přikryl. Na severu byly noci chladné. Vedle sebe si položil meč, kdyby se oběvili nějácí lupiči, nebo třebas i něco horšího.
Larus raději nechtěl ani domyslet, co by to horší mohlo být. Ale jelikož cestoval celý den a byl unavený, velice rychle usnul. Když se Larus probudil, oheň už nehořel, ale byla tma. A to bylo Larusovo štěstí, protože zaslechl hlasy. Evidentně se hádaly.
Larus v rychlosti zbalil věci a sáhl po meči. Uvolnil ho, aby šel v případě nouze co nejsnáze a nejrychleji vytáhnout. Potom se začal plížit k místu, kde slyšel hádavé hlasy. Hlasy přicházely z lesa a tak Larus sešel z cesty a potichu se prodíral podrostem, až zahlédl světlo ohně.
Přišel blíž a ukryl se v křoví. Pak si začal prohlížet scenérii před sebou. Okolo ohně sedělo 7 upírů a vášnivě mezi sebou diskutovali. Larusovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem.
"Co si o tom myslíte?" ptal se právě jeden ostatních.
"Já ti nevím, mě se to nezdá, Siame." odpověděl jeden, "Vždyť tady nám je dobře, proč se máme tahat někam do nějáký zprobadený země a jenom proto, že si to šéf usmyslel..." Remcal jinej.
"Takhle nemluv!" utrhl se třetí, patrně vůdce těch sedmi.
"Tak hele, Marie, já si budu mluvit jak já uznám za vhodné!!!" rozkřikl se ten, co si předtím stěžoval.
"Prosím, nechte toho," snažil se je uklidnit jeden, co vypadal, že mu není moc přes dvacet, "Stejně budeme muset šéfovi vyhovět a Tristarii zlikvidovat, ať už si říkáme co chceme..."
Ale jeho slova měla naprosto opačný účinek. Hádka se ještě přiostřila a už se dohadovalo všech sedm. Všichni už stáli a běhal mezi nimi elektrický proud.
"A já do toho stejně nejdu!" stál si na svém ten, co na začátku mluvil jako druhý.
"Korine, nebudu to opakovat dvakrát, jdeme do toho všichni, ať už se nám to líbí, nebo ne!" zahřměl Marius a dal Korinovi facku, až ten přistál na zadnici na druhé straně mítiny. Naštěstí na té od Laruse.
Ten už slyšel dost a tak se potichoučku odplížil. Když byl z doslechu, zaklel a pak začal přemýšlet: "Co se to zas sakra děje?!"
