Nový parťák
Larus odešel dost daleko od upíří mýtinky a tam se vyčerpaně opřel o strom.
"Pár let tu nejsem a už si na mou vlast zase někdo dělá nárok..." zamumlal nakvašeně.
Pak pohodil hlavou a vydal se hloub do lesa, kam vedla jeho cesta. Jak byl zahloubaný v myšlenkách, ani si nevšiml, že má společnost, dokud dotyčný nepromluvil: "Ahoj."
"He?" nechápavě se otočil Larus s rukou na jílci meče.
Ruku ale stáhl, když viděl, že je to ten mladičký upír, a vlastně, vždyť on ani jako upír moc nevypadá...
"Kdo jsi?" odhodlal se Larus k otázce.
"Napůl upír a napůl elf, a co seš ty zač?" zajímal se mladík.
"Jsem mág, čaroděj." řekl Larus, "a zajímalo by mě, kdo tady chce zničit Tristarii."
"Cože?" nehcápal mladík.
"Slyšel jsem tě, jak se s dalšími upíry o tom bavíte. Dneska v noci." nenechal se odradit Larus.
"Aha, to je pravda, ale mně se to nelíbí, nechci ničit a devstovat..." řekl mladík.
"A jak se vůbec jmenuješ?" vypálil nečekaně Larus.
Mladíka ta otázka nejprve zaskočila, ale pak odpověděl: "Jmenuju se Alexander."
"Mno dobře, a co teď? Práskneš mě svým kamarádíčkům?" zasmál se nevesele Larus.
"To vážně nemám zapotřebí." řekl Alexander, "právě totiž od nich beru roha. Nechci s tím už mít nic společnýho."
"Tak mi je pomoz porazit." navrhl Larus.
"Dobrý nápad. Dobřá, jdu do toho s tebou." usmál se Alexander.
A tak dál putovali společně. Cesta lesem se pořád něják kroutila, takže netušili, co je potká za další zatáčkou. Larus se brzy neudržel a vytáhl z pouzdra na zádech meč. Meč zářil modrou barvou a bylo jasné, že není obyčejný.
"Co je to za meč?" zeptal se Alexander.
"Meč Titánů." odpověděl klidně Larus, "myslím si, že pokud jistá osoba ještě žije, myslí si, že se ztratil. A také nějákou dobu ztracený byl. Ale teď se vrací tam, kam patří - do Tristarie."
Pokračovali dál, když najednou Alexander zvolal: "Stůj."
"Co se dějě?" nechápal Larus, ale zastavil se.
"Málem jsi skončil v bažině." vyčetl mu Alexander, "Koukáš jenom do stran, ale ne pod nohy. V tomto lese se člověk musí dívat i tam."
"Tak jdi první ty." navrhl Larus.
"Tak dobře, znám to tu lépe než ty, bude to bzpečnější." řekl Alexander a vykročil pryč ze stezky, kterou až do té doby sledovali.
"Co to děláš? Kam to jdeš?" navztekal se Larus.
"Zkratkou." usmál se Alexander, "pojď, po té cestě chodí skřeti, v lese jsou tak leda pavouci a gorgony."
"Pavouci? Proč bych se měl bát pavouků?" nechápal Larus.
"Možná proto, že jsou dvoumetroví." uculil se Alexander.
"Já ti..." začal Larus, ale nedořekl, protože právě jednoho z těch pavouků spatřil. A ten pavouk spatřil je.
