Do víru vod...
"Co se to právě stalo?" zeptala se Jenn.
"Nevím, ale mám jistou teorii," odpověděla Adrien.
"Tak mi ji pověz," dožadovala se mladší dívka, "protože já žádné vysvětlení nemám."
"Myslím, že klíčem k tomu, abychom se dostaly z té krypty, byly právě ty věci v truhličce." vysvětlila Adrien, "nic jiného mě totiž nenapadá."
"Co je vůbec na tom papírku?" zeptala se Jenn, když si, opřené o bok Elbait, začaly prohlížet ty dva podivné předměty.
Adrien tedy vyndala papírek a ulomenou čepel a oboje položila před sebe do trávy. Jenn okamžitě po papírku skočila a začala si ho pročítat.
"To je divný..." zabrblala a obracela papírek hned na jednu a hned na druhou stranu.
"Dej mi to," vyzvala ji Adrien, protože sama byla strašně zvědavá, co, že to tam vlastně je.
Jenn jí tedy papírek podala a Adrien ho začala zkoumat. Papírek byl opravdu podivný. Z jedné strany byl jakýsi verš a z druhé, tam byla mapa.
"Poslouchej, 'Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál,' no nezní to divně?" přečetla Adrien verše z papírku.
"Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál?" opakovala Jenn, "co to jako má bejt?"
"Tak to bych ráda věděla sama..."
V tu chvíli se probudila Elbait a když viděla, že si dívky něco prohlíží, natáhla čumák a podívala se taky. "Co to tam máte?" zeptala se, až dívky nadskočily.
"Můžeš přestat každýho takhle děsit?" vyplísnila ji Adrien. "A jediné, co tu máme, tak úlomek čepele a divnou říkačku," Adrien ji znovu odrecitovala.
Pak Elbait udělala něco nečekaného. Vypustila tenounký proud ohně přesně na čepel, která ležela před dívkami. Ale když oheň na úlomku pohasl, čepel zářila dál. Tentokrát svým vlastním světlem, zbarveným do stříbřita.
"Co to..." začala Adrien, ale Jenn ji přerušla.
"Adrien, něco mě napadlo. Možná by to mohla být..." ale nedořekla, protože její hlas zanikl v řevu bojových trubek, z jejichž hlasu Adrien stydla krev v žilách a na mysl vytanuly dávné vzpomínky.
"To ne..." Adrien zbledla a sáhla po meči.
"Co se děje? Co to je za trubky?" ptala se Jenn a schovala úlomek čepele a kus mapy s říkankou.
"Dávní nepřátelé." řekla Adrien a po menší odmlce pokračovala: "Tohle, to jsou trubky Borguovy armády. Armády pod velením démona, kterého jsem já a mí přátelé porazili před sedmi lety u jezera Smrti v Tristarii. Nevím, jak se mu to povedlo, ale zdá se, že je znovu na tomto světě a evidentně připraven k boji..."
"A co s tím uděláme?" zeptala se Jenn.
"V tuhle chvíli nic," prohlásila Adrien a zaposlouchala se, odkud táhlý zvuk trubek šel.
"A proč ne?" zeptala se Jenn.
"Protože celou armádu se nám prostě porazit nepodaří." odpověděla nasupeně Adrien, "rozhodně ne dřív, než sestavíme tu zatracenou dýku."
"Nasedněte, ten zvuk se blíží, měly bychom vypadnout," poznamenala Elbait.
A tak dívky nasedly a Elbait se vznesla do vzduchu. Aniž by se někoho ptala na směr, automaticky zamířila na opačnou stranu, než byla ta, z které se ozývaly trubky armády. Křídla protnula vzduch a dračice začala nabírat rychlost, až Adrien a Jenn kolem uší hvízdal vítr.
Letěly dlouho, skoro celý zbytek noci, až dívky, které byly vyčerpané z dobrodružství v kryptě, nakonec usnuly. Elbait zpomalila, aby je náhodou nevytrousila, když to zpozorovala. A tak pokračovaly v cestě až do rána...
Elbait opatrně přistála na útesu, o který se rozbíjely vlny. Tentokrát neprovedla žádné ze svých střemhlavých přistání, protože dívky na jejím hřbetě ještě stále spaly. Když přistála, dívky se pomalu začaly probouzet.
"Kde to jsme?" zamumlala Jenn ještě v polospánku.
Adrien Jenn nevěnovala nejmenší pozornost a místo toho seskočila z Elbaitina hřbetu a začala se rozhlížet kolem. Ale jediné, co kolem viděla, byly holé skály a v dálce na jihu vysoké hory.
Potom se otočila a přistoupila na kraj útesu. Když pohlédla dolů, spatřila jen vlny narážející na útes. Alespoň si to myslela, ale když se dívala delší dobu, zjistila, že již nehledí jen na rozbouřenou hladinu, ale na obrovský vodní vír a jak tak sledovala jeho pohyb, uvědomila si, že jí to něco připomíná.
Ale než stihla vymyslet, co, stanula vedle ní Jenn. Pohlédla také dolů, ale jediné, na co se zmohla, bylo prosté: "Wow..."
Až pak to Adrien došlo... "Do víru vod!" vykřikla a začala hledat papírek s básničkou. "Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál," odrecitovala nakonec celou říkačku.
"A co jako?" zeptala se Jenn, které zatím nedocházelo vůbec nic.
"Ty to nevidíš? Ten vír..." vydechla Adrien, "Do víru vod, myslím, že je myšlen tento vír. A navíc jsme i u úpatí skal."
"Jo, ještě najít loď a nechat se vést dál." poznamenala sarkasticky Jenn.
"Nemyslím, že ji budete muset hledat dlouho," ozvala se Elbait, "Jednu tam dole vidím."
A skutečně, když se dívky dobře podívaly, viděly mezi útesy zaklíněnou pramici.
"Ale jak se tam chceš dostat?" nadhodila Jenn to, co Adrien již chvíli promýšlela a stále docházela k tomu samému drastickému nebezpečnému řešení.
"Seskočíme z Elbaitina hřbetu." oznámila Adrien svůj divoký plán.
"Ty ses asi zbláznila, ne?" rezolutně zakroutila Jenn hlavou, "Já se zabít nehodlám."
"Tak zůstaneš s Elbait a já půjdu sama, nikde není psáno, že musíme jít obě." odpověděla Adrien, která již přemýšlela i nad touto možností.
"A myslíš, že to zvládneš sama?" optala se s obavami Jenn.
"Myslím, že ano a navíc, nebudu sama, nedokážu to vysvětlit, ale mám pocit, že mě celou dobu provází nějáký anděl strážný." odpověděla Adrien.
"Dobře." souhlasila tedy nakonec Jenn.
"Deme na to." křikla Adrien a vyskočila Elbait na hřbet, "pro tebe se Elbait vrátí, až budu tam dole."
"Hodně štěstí." řekla Jenn a odstoupila od okraje.
Nato se Elbait vznesla a střemhlav se řítila vstříc víru vod. Hnala se přesně na místo, kde byla lodička. A když byla ve správné výšce, roztáhla křídla a odrazila se zadníma nohama od skály, při které se ve svém pádu držela. Ve stejnou chvíli Adrien vyskočila a udělala přemet vzad a dopadla přesně tam, kam chtěla - do malé lodičky zaklíněné mezi dvěma špičatými útesy.
Po dopadu se celá lodička zachvěla a náraz ji vyprostil ze sevření skal. Následně se malé lodičky chopil vír a začal jí stahovat do svého středu. Odhodlaný výraz na Adrienině tváři ale prozrazoval, že je to něco, co očekávala. Jak by taky ne, když se v básničce říká do víru vod.
Adrien v pokledu sledovala vodu před sebou a levou rukou se pevně přidržovala okraje loďky. Jak ji vír stahoval stále víc do středu, lodička se nakláněla čím dál víc, až měla Adrien co dělat, aby se udržela.
Nakonec se lodička úplně překlopila a Adrien se nebyla schopná již déle udržet. Pustila se a říkala si, že tohle je asi její konec, ale ve stejnou chvíli, kdy se pustila lodičky, propadla jakýmisi plochými dveřmi vytvořenými tekutým světlem neznámo kam...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
