Cesta začíná
V lese před malou jeskyní hořel malý oheň a u něj seděli dva muži. No, seděl jenom jeden z nich. Ten druhý ležel - ještě se neprobral z bezvědomí. Ale označení "muži" také není zrovna nejpřesnější. Ten, co byl v bezvědomí, byl vlastně teprve dítě.
Starší z nich, Kain, spočinul na mladším pohledem a na tváři mu vytanul úsměv. Pak se zadíval do ohně a zamyslel se.
Je sice pravdou, že jsme utekli z té vesnice, ale co bude dál? Pomyslel si, Miquon přece proroctví o stříbrovlasém chlapci zná. Jestli ho zpozoroval někdo z vojáků, které jsem nezabil, tak máme opravdu problém. Obvzlášť, jestli se o tom chlapci Miquon opravdu dozví.
Kain se pohodlně opřel o skálu za sebou a znovu spočinul pohledem na dítěti. Jediný pohled na ty stříbrné vlasy z něj udělal úplně jiného člověka. Takového, jakým byl, než se oběvil Miquon. Usmál se, když si všiml, že chlapec již není v bezvědomí a jen spí.
Větřík, který dosud pofukoval jen lehce, najednou silněji zavanul a Kain se otřásl. Chtěl se tepleji zabalit do pláště, který měl za sebou, aby ho ostré výstupky skály netlačily, ale pak si to rozmyslel a přehodil ho přes chlapce.
Noc přešla a Kaina i jeho společníka zalilo šedavé světlo. Nebylo to nic moc, ale za vlády Miquona to bylo lepší, než nic. Kain otevřel oči a uvědomil si, že usnul. A to i přes to, že si slíbil, že bude držet hlídku. To se nesmí opakovat, řekl si.
Okamžitě stočil pohled na místo, kde ležel chlapec. Ještě se neprobudil. Pohled na stříbrovlasého chlapce, který pokojně oddechoval opět vykouzlil na Kainově tváři úsměv.
Stále s úsměvem na tváři sáhl po vaku se zásobami a jal se připravovat snídani.
Snídaně byla hotová, ale chlapec stále spal. Kain se tedy rozhodl ho vzbudit. Poklekl u něj a jemně s ním zatřásl. S chlapcem to ani nehnulo a tak s ním Kain zatřásl trochu víc. To zabralo. Chlapec otevřel oči.
Kain kousek poodstoupil. Nechtěl chlapce vystrašit. Chlapec nejprve vypadal dezorientovaně. Pak ale jeho pohled padl na Kaina a oči se mu naplnily strachem. Kain, který si toho všiml, prostě poodstoupil ještě o kousek. Pak si sedl na místo, kde seděl celou noc.
"Dej si." řekl a prostě ukázal na snídani a sám se pustil do jídla své porce.
Leon se nejprve jak na Kaina, tak na jídlo díval nedůvěřivě, ale hlad nakonec zvítězil. Přesně jak Kain předpokládal.
Kain dojedl a sám se pro sebe usmál, když viděl, jak se kluk cpe.
"Nemusíš tak hltat, to jídlo ti neuteče," prohlásil Kain se smíchem.
Chlapec se na něj podíval. "Jak se můžeš smát?" prohlásil a v očích se mu oběvil smutek.
"Prosím?" nechápal Kain.
"Zničil jsi mi domov, zabil otce, bratra..." teď chlapci z očí začaly téct slzy.
"Na nikoho v tvé vesnici jsem nevztáhl ruku," pochopil konečně Kain kam chlapec míří, "poté, co jsem tě uvidě, jak se tam krčíš na skále, přešla mě chuť kohokoli zabít. Uvědomil jsem si totiž, že jsem tě již v minulosti viděl, než jsem byl přinucen sloužit tomu démonovi - Miquonovi. Možná si na toho rytíře nepamatuješ, ale já si pamatuju, žes mi mával. Je to několik let zpět, v té době ještě svítilo slunko na obloze... Pohled na tebe mi připoměl, jaké to je být volný.
Nicméně, jakmile se jednou Armáda smrti pohne kupředu, vstříc drancování a zabíjení, není v ničí moci ji zastavit. Ani v Miquonově."
Chlapec poslouchal a jak Kainův příběh pokračoval, smutek v jeho táři vystřídal údiv. A upamatování.
"Proč ale nejsi se svojí slavnou armádou?" zeptal se chlapec.
"Za to můžeš ty." usmál se Kain, "Jak se vůbec jmenuješ?"
"Leon," odpověděl chlapec, "ty se ani představovat nemusíš, jsi znám po celém světě. Bohužel z té špatné stránky."
Pak se Leon začal rozhlížet kolem sebe.
"Hledáš něco?" hodil mu Kain jeho věci.
"Už ne," začal se Leon vakem prohrabovat. Po chvilce s vítězoslavným úsměvem vytáhl úlomek krystalu. A jak ho vytahoval, Kainovi lezly oči z důlků. To, co totiž Leon vytáhl, byl úlomek Orbu světla - skoro stejný jako ten, co měl Miquon.
"Kdes to vzal?" vydedchl Kain.
"Tohle?" ukazoval Leon na úlomek, "to mám od maminky, dala mi to než umřela."
"Můžu se podívat?" zeptal se Kain a oči mu zářily. Leon mu úlomek podal.
Kain ho pomalu otáčel v rukou a zkoumal. Nebylo ale pochyb, byl to jeden z úlomků Orbu světla.
"Víš vůbec, co to je?" zeptal se Kain a podával mu střep zpátky.
"Talisman." opáčil Leon prostě.
"Je to víc, než talisman," pronesl Kain pomalu, "je to úlomek z Orbu světla. Viděl jsem jeden u Miquona."
"Vážně?"
"Ano, a podle proroctví, ve kterém se mimochodem píše i o tom, že bude Orb roztříštěn, ho prý může dát zase dohromady jenom člověk se stříbrnými vlasy," vysvětlil Kain, "a já nevím o nikom jiném, krom tebe, kdo by stříbrné vlasy měl."
"Ale já jsem jenom dítě..." začal protestovat Leon, když mu začalo docházet, kam Kain míří.
"Proroctví patrně nepočítalo s tím, že se Orb rozbije tak brzy. Možná se to bývalo mělo stát, až budeš starší..." zamyslel se Kain, "i když..." Začalo se mu vybavovat proroctví celé. "Ne, mělo se to stát tak, jak se to stalo..."
Kain zvrátil hlavu na zad a zadíval se na nebe. A jakoby pro sebe si zašeptal: "Takže to nebyla náhoda, že Pteradox ten Orb rozbil..."
"Pteradox?"
"Bývalý Miquonův poskok." vysvětlil Kain.
"Proč bývalý?" vyzvídal dál Leon.
"Protože ho Miquon zabil." odvětil Kain a dál koukal na oblohu.
"Proč?" vyslovil chlapec další otázku.
"Protože rozbil Orb." Kain se na Leona úkosem podíval, "čímž se dostáváme zpět k tomu, že jsi jediné stříbrovlasé dítě, které znám."
"Ale..." Leonovy oči se při predstavě boje proti Miquonovi a toho, že by se měl vydat na místa, kam mnohdy vůbec nevkročila lidská noha opět naplnily strachem.
Jenže Kain neposlouchal, místo toho začal balit věci, které měli. Byl odhodlaný si chlapce klidně znovu přehodit přes rameno jako pytel brambor, když nepůjde dobrovolně.
"Co to děláš?" zeptal se Leon, když viděl, že Kain je připravený na cestu.
"Jdu hledat zbývající části Orbu, jediný, na koho se čeká, jsi ty."
"Co...?" nechápal Leon.
"To sis vážně myslel, že budeš muset jít sám?" uškíbnul se Kain, "je vidět, že proroctví neznáš celé."
Po téhle větě se Kain na chvilku zamyslel, ale pak zarecitoval proroctví celé:
"Na sedm dílů rozbitý Orb
Každý střep na jiném místě
První má v rukou temný Lord
Druhý zas stříbrovlasé dítě.
Třetí dá hydra, čtvrtý vodní chrám
Patý na střeše světa dlí, v ledu zachován
Šestý je ukryt v labyrintu krystalů sám
Sedmý nakonec z nebe bude dán.
Sedm spojí v jeden jen
Stříbrovlasý kluk
Před zlem ho však chránit bude
Mladík co má v ruce luk."
"Takže se tomu opravdu nevyhnu?" kníkl chlapec.
"Ne, nevyhneš, ale alespoň na to nebudeš sám." snažil se ho povzbudit Kain. "Otázkou ovšem je, kam máme jít nejdřív."
"Jak z toho proroctví ale chceš vyvodit, kam máme jít?"
"Jednoduše. Uvažuj, ty úlomky musí být někde, kde Miquon ještě nebyl. Na nějákých místech, kterých se bojí i on..." řekl Kain, "Takových míst moc není. A mě napadají přesně čtyři. A to je počet, který potřebujeme."
"Jakto, když je úlomků sedm?" neodpustil si Leon otázku.
Kain se pousmál, už věděl, že chlapec je nejenže zvědavý, ale ještě ke všemu velice bystrý. "To máš jednoduchý: První a druhý úlomek už jsou nalezený. A sedmým se budeme zabývat až budeme mít ty ostatní. A to proto, že nevím, jak by měl být z nebe dán."
"Ale kde je chceš hledat?" zeptal se Leon, který už teď měl všechny svoje věci taky sbalené.
"No, ty čtyři místa, která mám na mysli jsou Jezero ticha, Ašařin chrám, Ledová koruna a Krystalová hora. A tahle místa docela pasují na popis z proroctví. Docela se divím, že to Miquonovi ještě nedošlo, ale myslím si, že za to můžeme být jen rádi. Například, kde jinde chceš hledat hydru, než v jezeře. A vzhledem k tomu, že hydra má dát třetí úlomek, bych řekl, že půjdeme nejdřív tam."
"Ale kde to vůbec je?" chtěl vědět Leon.
"Nikdo přesně neví, ale povídá se, že někde na západě."
"To není moc přesný údaj..." zamračil se Leon.
"Ale je to začátek." namítl Kain.
"Asi jo..." kývl Leon. A pak, aniž by se někoho na něco ptal, vklouzl svojí dlaní do té Kainovy.
Kain pozvedl jedno obočí, ale nebránil se. Naopak ještě chlapcovu ruku pevněji stiskl a vyrazil tam, kde se údajně mělo nacházet Jezero Ticha, jejich první cíl.
Na cestu vyrazili ráno a teď byl již skoro večer. Jak šli stále na západ, slunce se za obzor snášelo přímo proti nim a svítilo jim do očí. Přešli další z mnoha kopců a naskytl se jim pohled na zdevastovanou vesnici.
"Vypadá to, že máme štěstí v neštěstí." prohlásil Kain, když se díval na tu spoušť.
"Jak to myslíš?" optal se Leon.
"Znám systém Armády smrti. Nikdy nikam nechodí dvakrát. Myslím, že tady můžeme klidně přenocovat. A navíc, tahle vesnice byla vydrancovaná již dávno, takže nehrozí nebezpečí, že by byli někde poblíž." vysvětlil Kain.
Vykročili tedy k vesnici, ale jak se dostávali blíž a blíž, došlo Kainovi, že tohle je jedna z těch vesnic, které neměly štěstí a nikdo z obyvatel nepřežil. Už pár takových viděl a věděl, že na takových místech se v ulicích válí mrtvoly, na kterých hodují supi. Zamračil se a začal se rozhlížet, jestli by se nedalo přenocovat i někde jinde.
Pak mu ale pohled padl na hostinec, který stál hned na kraji vesnice a kterého si nejprve nevšiml. Vypadal celkem neponičeně. Kain tedy neváhal, vzal Leona do náruče a skryl mu obličej, přece jenom, je to dítě a nemusí ten masakr v ulicích vidět.
"Co děláš?" zaprotestoval Leon.
Ale Kain ho jenom odbyl, že mu to vysvětlí později. Vešel do hostince, kde naštěstí nebyly žádné mrtvoly. Vypadalo to, že lidé sice stihli utéct ven, ale tam už je krutý úsud neminul. Postavil tedy chlapce na zem a postrčil ho ke schodům do patra, kde byly pokoje. Úmyslně vybral jeden z těch, které měly výhled mimo vesnici a teprve poté, co za sebou zavřel dveře, pohlédl na Leona, kterému svítila z očí zvědavost.
Posadil se na spráchnivělé lůžko a kývnul na chlapce, aby se posadil vedle něj.
"Tak co to mělo znamenat?" dožadoval se Leon, aby mu bylo konečně vysvětleno, proč byl nesen.
"Radši bych o tom nemluvil..." vzdychl Kain.
"Ale já to chci vědět!" nedal se Leon.
"Dobře..." povzdechl si Kain a spustil. "Ty víš, jak Armáda smrti pracuje, viděl jsi to. Uspořádá nájezd a zabije všechno, co jí přijde do cesty. Ovšem většinou část obyvatel vesnice, nebo města přežije. Ale, jsou vesnice, které se z nájezdů nikdy nevzpamatovaly. Tyhle vesnice, nikdo v nich nepřežil a ulice jsou poseté mrtvolami, na kterých hodují supi."
Leon na něj jen vyděšeně koukal. Kain si ho přitáhl na klín a sledoval, jak se k němu chlapec tiskne. Začínal chápat, že se mezi nimi tvoří jakýsi zvláštní druh přátelství. Mezi ním, bývalým zabijákem a chlapcem, na jehož bedrech leží osud celého světa.
Netrvalo dlouho a Leon usnul. Kain ho položil na postel a posadil se k němu. Leonova ruka se podvědomě natáhla a uchopila Kainovu. Ten se pousmál a po chvilce rozmýšlení si k chlapci lehl. Nebylo pravděpodobné, že by je někdo napadl na místě, kudy prošla sama smrt...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
