Stříbrovlasý
Uběhlo několik let od doby, co byl Orb rozbit a jeho části rozneseny do nejzazších částí světa a na zemi vládl chaos. Nebi vládli ještěři podobní Pteradoxovi, zem zase ovládali vlkodlaci a upíři. I počasí se změnilo. Od rozbití Orbu nesvítilo slunce a i když byl den, obloha byla ocelově šedá, protkaná rudými mraky.
Lidé žili ve strachu a nejistotě, kterou ještě podporovaly nájezdy démonických armád pod Kainovým velením. Nájezdy byly zuřivé, rychlé a krvavé. A s každým dalším se to jen zhoršovalo, jak byl Kain stále nevrlejší, že ještě nenašel to, co se vydal hledat.
Kainovi bylo pouhých dvaadvacet let, ale již v tomhle věku byl vyhlášeným bojovníkem. A tak jistou rukou vedl několikatisícovou armádu na cestě smrti...
>>>*♥♥♥*<<<
Dvanáctiletý chlapec si hrál na břehu říčky protékající okrajem maličké vesničky vmáčknuté do skal. Trávil zde téměř veškerý svůj volný čas. Ve vesničce nežilo moc lidí, necelá stovka. A právě on z nich byl nejmladší. Všechny ostatní děti byly mnohem starší, takže se vždy musel zabavit sám.
Nevadilo mu to, rád trávil čas u řeky. Nikdo ho tam neviděl a mohl tak dělat téměř vše, co se mu zachtělo. Stavění přehrad v říčce, dělání luků pomocí ohýbání proutků, šermování s klackem proti kmenu stromu...
Ten chlapec se jmenoval Leon a ve vesnici žil se starším bratrem a otcem. Měli malý krámek na náměstíčku, který provozoval Leonův otec. Leonův starší bratr Elliot v krámě mnohdy pomáhal a když ne, tak se staršími chlapci trávil čas ve skalách, kde bylo spoustu jeskyní.
Toho dne Leon stavěl hráz v říčce, když se mu zem pod nohama najednou zachvěla. Byl to prudký otřes a jelikož proud říčky nebyl zrovna nejjemnější, Leon přistál na zadku ve vodě. Vyškrábal se na nohy, jen aby upadl pod dalším otřesem. Ale tentokrát to nebyl jen jednoduchý otřes, tentokrát se země třást nepřestávala. Jakoby se od ní odrážey tisíce koňských kopyt.
"To je ono, koně..." vydechl Leon, když se po pár dalších pádech vydrápal na břeh a padl na kolena.
Teď to již slyšel zřetelně. Rád by býval zjistil, co to je, když vtom mu na rameno dopadla čísi ruka. Vyděšeně se otočil, ale vzápětí se uklidnil, protože to byl jenom Elliot.
"Co se děje?" zeptal se Leon. "Nikdy sem nechodíš..." Leon pohlédl na bratra, ale místo veselosti, kterou normálně oplíval, viděl jenom strach v jeho očích. "Co se děje...?" vydechl, tentokrát vyděšeně.
"Jsou to oni..." vydech Elliot, "Armáda smrti!"
Elliot na chvíli zavřel oči a když je znovu otevřel, strach byl pryč. Teď se v nich zračilo odhodlání. Poklekl před bratrem a položil mu ruce na ramena. "Musíš pryč, nesmí tě dostat, to bych si neodpustil." Objal bratra, vstal a popadl ho za ruku. "Otec již dělá potřebné příravy," táhnul Elliot Leona za sebou.
Oba bratři doběhli do krámku jejich otce a teprve tam zastavili a popadali dech.
"Všechno je připraveno." ozval se hlas jejich otce, který se vynořil ze zadní části krámku, oddělené závěsem. V rukou držel plášť, ranec a dlouhou dýku.
"Leone, Elliot ti pomůže utéct," pravil otec, když mladšímu ze svých synů přehazoval pres ramena teplý vlněný plášť. Potom mu ještě na opasek připnul dýku. Elliot mezitím zmizel za závěs.
Leonovi, který pomalu začínal chápat, kam tím vším jeho otec a bratr míží, se z očí začaly kutálet slzy. Otes ho objal a stejně jako jeho synovi, mu z očí brzy začaly kanout slzy.
"Musíš jít, nebo tě zabijou, jako všechny..." pravil otec s těžkým srdcem Leonovi.
"Můžeme jít?" zeptal se Elliot, který se právq vrátil ze zadní části. U boku se mu houpal meč. Z prodejního pultu sebral ranec s věcma a pak položil ruku na rameno svého malého bratra. Leon zvedl oči plné slz. "Bude to dobré," usmál se na něj Elliot a natáhl k němu ruku.
Leon ji pevně sevřel a nechal bratra, aby ho vedl. Společně rychlím krokem prošli vesničkou směrem ke skalám, které ji obklopovaly.
>>>*♥♥♥*<<<
Obrovská Armáda smrti zastavila pár set metrů od vesničky. Kain, sedící v jejím čele na svém bujném vraníkovi, se mračil, jako čert. Byl vzteklý, že ho jeho pán posílá do takového zapadákova. 'Tady přece nemůže nic být..' říkal si.
Jenže tady slova nebyla nic platná. Pán Miquon jednou uporučil a jeho slovo bylo pro Kaina zákon, i když se mu to někdy nelíbilo.
"Co sakra na tý vesnici vidí..." zabručel, ale pak dal povel a armáda se pomalu dala do pohybu. Čím dřív to tu vyřídím, tím dřív budu moct jinam. Myslel si.
Armáda zrychlovala a Kain cítil, jak mu v žilách koluje vzrušení. Koukal na vesničku, která měla padnout silou jeho meče. Pak ale jeho pohled zabloudil na skálu, která se nad vesničkou vypínala. Na zdánlivě nedosažitelné plošince se krčil malý chlapec se stříbrnými vlasy.
Kain z nějákého neznámého důvodu, který nechápal, uhnul pohledem a rozhodl se nechat chlapce být. Co ten by mohl mít, co by mistra mohlo zajímat... Myslel si. Ani nevěděl jak, ale rozhodl se nechat chlapce žít.
Dal další znamení a armáda ještě zrychlila. Několik členů armády, nesoucích nezapálené pochodně, je již mnohokrát prováděnými pohyby v sedle zapálilo. Na další Kainův povel se od obrovské armády oddělil oddíl asi pětiset elitních bojovníků a oni muži s pochodněmi. Zbytek se již secvyčenými poveli roztáhl doširoka a obstoupil tak celou vesnici, pro případ, že by se někdo snažil utéct.
Kainův elitní oddíl dorazil do vesničky a začal plenit, pálit, ničit a zabíjet. Ale sám Kain se neúčastnil. V myšlenkách se stále vracel k tomu chlapci. Někoho mu připomínal. Ale koho, to si nepamatoval. Věděl ale, že nesmí zvednout pohled, i když by se tak rád podíval, jetli tam ještě stříbrovlasý chlapec je. Věděl, že tím by ho prozradil a to on z nějákého důvodu nechtěl.
Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Pátral v nich po stříbrných vlasech. Nepostřehl tudíž mladíka s mečem a havraními vlasy, jak se na něj řítí. Kdoví, jak se mu podařilo vyhnout se všem vojákům, kteří se zabývali rabováním. Ale než mladík stihl zdvihnout meč, zasvištěl šíp a zasáhl ho do srdce.
Kain sebou trhl, když mu šíp zasvištěl kolem hlavy a podíval se směrem, odkud přiletěl. Seděl tam na koni jeden z jeho vojáků a v ruce držel luk.
Kain se ani neobtěžoval vojákovi něják poděkovat. Byla to jeho práce chránit svého pána. Voják to věděl a řídil se podle toho. Kain se chtěl znovu ponořit do svých myšlenek, ale pohled mu padl na mrtvolu mladíka. Spatřil na jeho tváři slzy. Slzy a spokojený úsměv.
Kaina to trochu vyvevdlo z míry. Ve tvářích svých obětí vždy viděl strach a neštěstí. Ve tváři tohoto mladíka bylo sice zoufalství, ale vzhledem k tomu, že se pouštěl do předem prohraného boje, to bylo docela normální. Ale, krom zoufalství, se tam také zračila úleva a smutek.
Kain pohlédl na zruinovanou vesnici a poprvé v životě se mu v očích zaleskly slzy. Setřel je, než je kdokoli z jeho vojáků stihl zpozorovat, ale věděl, že odteď již nic nebude jiné. Něco se v něm zlomilo. Spolu se slzami si také vzpoměl na stříbrné vlasy. Před sedmi lety. Tehdy byl jen potulný rytíř. Tehdy viděl malého chlapce se stříbrnými vlasy. Projížděl tehdy okolo malé vesničky a ten chlapec si hrál na břehu potoka, který okrajem vesničky protékal.
Chlapec tehdy s úžasem hleděl na jeho mohutného koně a on, Kain, mu zamával, když si ho všiml. Chlapec mu pozdrav oplatil a Kain si vzpoměl, že když se po nějáké době otočil a viděl chlapce již jen jako malou postavičku, stále měl ruku zdviženou nad hlavu a mával.
Mohl by to být ten samý chlapec? Je to vůbec možné? Aby mi něco takového, jako stříbrné vasy, připomělo moji minulost?
Kain si připadal ztracený, utápěl se ve vlastních myšlenkách. Z nich ho ale vytrhl jeho zástupce, který přišel oznámit, že všichni jsou mrtví a všechno, co by mohlo být k užitku, bylo naloženo na nákladní koně.
"Dobře, dej povel k odchodu. Dál budeme pokračovat na jih. Veď armádu dokud se k vám nepřipojím." oznámil Kain, "Chtěl bych si ještě něco ověřit." S těmito slovy pobídl svého hřebce do cvalu a odcválal na místo, které se mu celou dobu zdálo povědomé.
>>>*♥♥♥*<<<
Leon se krčil na skalním výběžku, kam mu bratr a jeho kamarádi pomohli vylézt. Sledoval zkázu vesničky, kde se narodil, kde vyrůstal a kterou miloval. Viděl, jak jezdci plení a pálí a viděl velitele. S očima rozšířenýma hrůzou byl také nucen sledovat smrt svého bratra.
I když bitva, pokud se tak ten masakr dal vůbec nazvat, trvala sotva dvacet minut, Leonovi to připadalo jako věčnost. Najednou ale bylo po všem a jezdci odjížděli. Celá armáda se vydala na jih, až na velitele, který vypadal, že se k odchodu vůbec nemá.
Kdyby byl Leon z té výšky schopný vidět veliteli vojsk do obličeje, viděl by slzy, které mu v tu chvíli stékaly po tváři. Ale to Leon neviděl. Ani nemohl, protože v té chvíli již po čtyřech lezl do jeskyně, kteou mu označil Elliot.
Tahle jeskyň měla údajně vést zkrze celou horu až na druhou stranu. Aspoň mu to tak bratr popisoval.
Několik metrů se musel Leon plazit po čtyřech, ale pak se chodba zvýšila, až se nakonec mohl postavit. Šel dál a jak pokračoval, světla, které dopadalo zvenčí, stále ubívalo. A když zabočil za roh, obklopila ho naprostá tma.
Nejprve měl sto chutí vzít do zaječích a vrátit se na plošinu, kde bylo aspoň nějáké světlo, ale nakonec zvítězil rozum a Leon pokračoval chodbou dál. S rukou položenou na drsném kameni stěny pokračoval svižnou chůzí, aby se co nejdřív dostal na druhou stranu.
Asi po pěti minutách chůze, které chlapci připadaly jako věčnost, jeho noha šlápla do prázdna a Leon spadl bůhví, kam. Nevěděl, jak dlouho padal a kutálel se, ale když dopadl, byl takvyčerpaný a domlácený, že ztratil vědomí. Na jak dlouho, to nevěděl.
Nakonec se probral a s námahou se zvedl. Pomalu vykročil dál na své pouti v temných tunelech uvnitř skal.
>>>*♥♥♥*<<<
Kain si otřel slzy, které mu vhrkly do očí při pohledu na míto, kde před sedmi lety viděl malého chlapce. Znovu zvedl pohled k místu, kde viděl to dítě, teď se již nemusel bát, že by jej někdo viděl a sledoval jeho pohled. Armáda byla pryč pod vedením Gundara, jenže chlapec byl také pryč.
Seskočil ze sedla svého hřebce Tornáda a obrátil se směrem k jihu. Tam někde, za kopci, tam putovala skázonosná armáda, jejímž velitelem byl právě on. On a nikdo jiný.
"Sbohem," zašeptal směrem k jihu. Naposledy se podíval na místo, kde spatřil poprvé stříbrovlasého chlapce a pak se znovu vyšvihl do sedla. Otočil Tornáda na západ a pobídl ho do trysku. "Mistře, pokud chcete nelítostného velitele armády, já to nejsem." pronesl do větru a přitiskl se ke koňské šíji.
Pod sebou cítil mohutné svaly hřebce a ve vlasech vítr. Pravidelný pohyb koně ho uklidňoval a Kain se ponořil do svých myšlenek. Úsměv na dětských rtech... mávající ručka... úžas v očích... strach... ohnivý déšť padající z oblohy... stříbrné vlasy potřísněné krví... "NE!"
Kain se s trhnutím probudil. Ani si neuvědomil, že usnul v sedle. Kůň pod ním šel loudavým krokem a Kain, teď celý zpocený, mu přitáhl otěže a zastavil ho. Nedaleko zahlédl jezírko a tak k němu i s koněm přešel. Pustil otěže na zem a klekl si na břeh. Bez dalšího otálení si do obličeje chrstnul ledovou vodu.
Vstal a těžce oddechujíc se opřel čelem o Tornádův krk. 'Co to sakra dělám?' Kain poodešel zpět na cestu, po které přijel. Skály i vesničku již dávn nechal za sebou. Teď se kolem něj rozprostíraly úrodné louky protkané jezírky.
Zahleděl se na slunce, již s sklánělo k obzoru. 'Pokud ten chlapec viděl, kam odešly jednotky, tak by měl zamířit na opačnou stranu.' Kain přešel zpět ke svému koni, který pil vodu z jezírka. Sundal mu postroj a poté, co si navlékl plášť s kapucí a připjal si toulec se šípy a na záda zavěsil luk, hodil postroj do jezera.
"Sbohem Tornádo." zašeptal koni do ucha. Pak zamířil podél jezírka na sever.
"Zjistím, kdo jsi..."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
