Doupě zvrhlíka

“Á, nové přírůstky,” zaskřehotala. “Pojďte se mnou milánkové.”

Nadzvedl jsem obočí. Babku jsem tady teda rozhodně nečekal. Ale tak, třeba se z toho vyklube světová konspirační teorie. Nic jsem ale neřekl. Jen jsem přikývl a nechal babku, aby nás vedla bůh ví, kam.

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme chodbami došli na místo, kam svítilo přirozené světlo. Měkký sluneční svit zaléval malinkou vesničku uprostřed ničeho, která se tísnila v údolíčku, které bylo obklopeno skalami a ústilo do něj několik vstupů do skalních masivů.

“Pojďte, pojďte,” pobízela nás babka a vedla nás k největšímu z domů, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. “Určitě musííte mít hlad.”

No to je dost, konečně nějáký jídlo! Navenek jsem si zachoval svůj neutrálně načuřený výraz, ale v duchu jsem skákal radostí. Konečně se najíím! A konečně budu moci používat svá kouzla v plné síle. Na to jsem se opravdu těšil. Protože přeci jenom, musím se těm kapucákům pomstít za to, jak se mnou zacházeli!

Vstoupili jsme do stavení a babka nás zavedla k jednomu z několika stolů. Potom odešla bůh ví, kam. Během chvíle se ale vrátila a nesla dvě misky plné něčeho, co patrně mělo být jídlo. No, Kail se sice ušklíbal, ale já se na to vrhl jak kdybych už nikdy v životě neměl jíst. Holt když jste několik dní nejedli, tak sníte téměř cokoli a ono to zas až tak špatný nebylo. Jen to divně vypadalo.

Během chvilky jsem misku vypucoval do čista. Potom jsem zvedl pohled a podíval se na Kaila, který se ve své porci vyloženě nimral.

“Jestli to nechceš, já to klidně sním,” nahodil jsem nevinný úsměv.

A jakoby čekal přesně na tohle, usmál se na mě, vyplázl jazyk a pronesl: “Ještě totak!”

Musel jsem se smát, jak to do sebe začal házet, bojíc se, že mu to opravdu sním...

Pak jsem se ale začal rozhlížet kolem sebe a hledat tu babku, protože jsem opravdu potřeboval vědět, kde to jsme a co má být tohle zač!

Žel, babka nebyla nikde k dostání. Zato jsem ale zahlýdl jakýhosi podivíína, který právě vstoupil do dveří.

“No, to bude muset stačit...” zabručel jsem si pod nos a zvedl se z vratké židličky. Potom jsem k němu přešel a když se pokusil pláchnout, drapnul jsem ho a pevně držel.

“Neublížím ti, ale chci pár odpovědí na pár otázek!” zavrčel jsem.

“Ja... jasně...” zakoktal se ten panák.

Pustil jsem ho a onse odpotácel k jedné z volných židlí. Tam se zhroutil a čekal, až na něj vypálím první otázku.

“Co je tohle za místo?!” uhodil jsem na něj po chvilce mlčení, kdy jsem se rozhodoval, na co se zeptám první.

“Poslední svobodná vesnice na světě,” odpověděl.

“A to má znamenat co?” zajímal jsem se.

“Všichni ostatní jsou pod nadvládou kapucínů, kteří mají ve svých spárech právoplatného dědice trůnu...” vysoukal ze sebe ten dědula.

“Takže světová konspirace, přesně, jak jsem si myslel,” povzdechl jsem si. A ucítil, jak do mé ruky vklouzla menší. V duchu jsem se usmál. A pak mě napadlo, že asi budu muset vyzpovídat i Kaila, přeci jenom, byl tam v tom hradě kapucáků a asi ví vííc, než dává najevo. No, za pokus nic nedám.

Ale, vrátil jsem se myšlenkama k tomu panákovi před sebou, to počká, nejprve musím vyzpovídat toto individuum.

“Co s tím má co dělat dědic trůnu?” zeptal jsem se. “Neměli by se spíš lidi vzbouřit, pokud se jim to nelíbí?”

“Manipulace...” povzdechl si dědula. “Ono to všechno vypadá, jako by jednal král a ne oni...”

“A co jsou vlastně zač?” zeptal jsem se, zvědav, co za blázny mě to vlastně vyvolalo.

“Církev,” odpověděl prostě.

“A jak je možný, že má církev takovou moc?” zeptal jsem se.

“Proto, že zemi již mnohokrát zachránili před invazí odjinud...”odpověděl.

“Jenom proto, aby ji pak mohli ovládnout,” zabručel jsem a otočil se na Kaila.

“Co o tom víš?” zeptal jsem se ho.

“Prakticky nic...” pípl.

“Jak nic?!” zavrčel jsem. “Byl jsi sakra v jejich pitomým hradě a podle toho, jak ses tam vyznal, bych řekl, že jsi nebyl vězeň celou dobu...”

“To sice ne, ale nikdy mi nic neřekli!” zaprskal Kail.

'Tak ono se to umí i vztekat...' pomyslel jsem si a ušklíbl jsem se. “No, tak to vypadá, že se tam možná budeme muset vrátit, abychom zjistili víc...” zafylozofoval jsem a čekal na Kailovu reakci.

Proto jsem byl překvapen, když se ozval ten dědula.

“Soudě podle toho, co mi řekla Martha, tak jste přišli z tunelu, který vede do ledových plání, z tama ještě nikdy nikdo nepřišel, ale vězte, že to je jen jejich vedlejší základna.”

“A ta hlavní je kde?” zeptal jsem se, doufaje, že to třeba ten dědula bude vědět.

“Na královském hradě,” odpověděl dědula.

“A to má jako být kde?” zeptal jsem se naštvaně. Už mě totiž unavovalo, jak jsem stále nedostával odpovědi, které jsem chtěl! A jak jen a pouze více otázek nacházelo cestu do mé mysly.

“Můžu vám ukázat tunel, který ústí do části země, odkud to není daleko, ale rozhodně s vámi nepůjdu, jsem rád, že jsem tady, kde moc kapucínů zatím nesahá,” řekl dědula.

“No, bude to muet stačit,” odpověděl jsem a zahleděl se mu upřeně do očí.

“Cesta je to ale prý hodně dlouhá, doporučovala bych vám, abyste si nejprve odpočinuli,” řekla Martha, která se právě objevila ve dveřích.

Měl jsem sice sto chutí vyrazit hned, ale pohled na Kaila mi zhatil plány. Ten kluk sotva držel oči otevřený. Ale popravdě? Nedivím se mu. Já na jeho místě už dávno spím.

“Tak dobře,” kývl jsem.

Vzal jsem Kaila do náruče a nechal Marthu, aby nás vedla do jedné z odlehlejších budov. Cestou vypeskovala čtyři děti, které si hrály na rádoby náměstíčku a pak prohodila pár slov s těmi několika dospělými, které jsme cestou potkali.

“Není to nic moc, ale budete tu mít soukromí,” řekla, když otevřela dveře do nízkého domku, který stál na okraji vesnice.

Kývl jsem na ni a zmizel uvnitř. Moc tam toho nebylo, ale to bylo jedno. Přešel jsem k posteli a položil na ni Kaila. Potom jsem si sedl na zem vedle a pozoroval jeho spící tvářičku. Usmál jsem se a brzy jsem také usnul. Sedíc na zemi opřený o palandu a s rukou ochranitelsky okolo Kaila.