Vyvolaný - část pátá
Ale ať jsem se rozhlížel jak chtěl, všude bylo pusto, nikde nic, jen rozlehlá ledová pláň. Zavrčel jsem. Potřebovali jsme se schovat před tím blizzardem a potřebovali jsme vypadnout od toho hradu! Hned! Jenže to se mnohem líp říká, než dělá, hlavně, když kolem skučí severák a vy vůbec nevíte, kde jste... Krom toho, že se vás někdo pokouší zabít.
Vypadalo to s námi dost bídně, ale to bych nebyl já, kdybych to vzdal, takže jsem to stvoření zvedl a přehodil si ho přes rameno, abych uchránil jeho bosé nohy od zmrzlé půdy, a vydal jsem se kupředu přímo skrze ledovou bouři. Když to nejde po dobrym, tak to holt pude po zlym!
Věděl jsem, že naše šance na přežití v takové bouři byly mizivé, ale zkusit jsem to musel. Radši padnu někde v otevřené pláni, snažíc se něco udělat, než čekat tady, až se objeví někdo, kdo mi vrazí kudlu do zad.
Uplynulo několik hodin, kolik přesně, to nevím, protože nebylo nic, podle čeho bych se mohl řídit. Tedy, měl jsem svůj hrubý odhad, ale ten byl opravdu jen hrubý. Bouře kolem nás se vůbec nezměnila a já začínal uvažovat, jestli ta pláň má vůbec nějáký konec, nebo jestli se opravdu táhne do nekonečna...
Z uzlíku na mém rameni se vydralo pár zavzlykání. Nebylo to poprvé a já to ingoroval, protože stejně nebylo nic, co bych s tím mohl udělat. Ne tady v té vánici. Ale pořád jsem se držel toho, že někde to přece skončit musí!
A taky skončilo, protože během pár minut bouře jako zázrakem polevila a já uviděl, jak se přede mnou tyčí obrovská hora. A byla to patrně právě ta hora, která bránila bouři, aby dál pustošila naše už tak dost promrzlá těla. Fakt, že jsem byl démon, mi pomáhal, protože démoni jsou odolnější, než lidé, ale i já jsem byl již téměř na konci svých sil. Takže jsem byl za tu horu rád, i když se před námi objevila doslova jako blesk z čistého nebe.
Zastavil jsem se a zahleděl jsem se na tu monstrozitu, která si říkala hora. A pak se mi koutek úst skřivil do jakéhosi paskvilu úsměvu. Ve skalní stěně jsem totiž zahlédl temný otvor, který vypadal jako vchod do jeskyně. Neváhal jsem a začal jsem šplhat po úbočí a směrem k němu.
Byl to strmý výstup a ruce mi mrzly, jak byl povrch ledový. Ale já byl odhodlaný to nevzdat. Protože pokud bych to vzdal teď, tak oba zemřeme a to se mi nezamlouvá. Mé dobrodružství teprve začalo, dalo by se říct, a já nepřipustím, aby hned tak zase skončilo. A to nehodlám připustit! Když už mě sem vyvolali, tak si mě sakra taky užijou!
Konečně jsem se dohrabal k otvoru do jeskyně a opatrně jsem se protáhl dovnitř. Naštěstí v ní nikdo nebyl, protože s tím, jak jsem měl zmrzlé končetiny, no, nevím, jestli bych někoho zabil... Takže jak jsem řekl, štěstí, že tam nikdo nebyl. Shodil jsem z ramene svůj náklad v podobě toho stvoření a svalil se vyčerpaně na zem. Hrudník se mi divoce zvedal a zase klesal, jak jsem se snažil popadnout dech. Zvláštní, takhle vyčerpaně jsem se necítil ani po poslední Velké válce...
Zavrčel jsem a pak jsem nadzvedl obočí, když jsem ucítil, jak se mi něco hemží u boku. Unaveně jsem nadzvedl hlavu a spatřil to stvoření, jak se uvelebilo těsně vedle mě a bezostyšně si to chrní. Protočil jsem oči a v duchu nad tím mávnul rukou. Bylo sice zvláštní, jak se to na mě nalepilo za tak krátkou dobu tak dokonale, ale budiž. Možná to nebude špatné mít někoho, kdo mi bude dělat společnost, než najdu způsob, jak se vrátit do svého světa, do světa démonů...
S touto myšlenkou jsem zavřel oči a nechal spánek, aby mne pohltil.
Zavrčel jsem, když do mě něco šťouchlo. Ale ignoroval jsem to a snažil se znovu propadnout do sna. Nebylo mi ale přáno, protože ono něco, co mne šťouchalo, to udělalo znova. Opět jsem zavrčel. Tentokrát hlouběji a mnohem nebezpečnějším tónem. Potom jsem pomalounku otevřel oči, jenom abych spatřil to stvoření, jak se nade mnou naklání a chystá se mě znova šťouchnout prstíkem.
"Nech toho," zavrčel jsem a posadil jsem se. Nutno podotknout, že z ležení na tvrdé skále jsem byl značně rozlámaný. A tedy dosti nevrlý. "Co to je vůbec za způsoby?" vyjel jsem na to.
Jenom se na mě ublíženě podíval a odšoural se do koutku jeskyně, ve který jsme se ukrývali.
"No co zase?" zavrčel jsem. Na tyhle jeho nálady jsem fakt nebyl zvědavý! Měl jsem hlad a v jeskyni byl průvan! Měl jsem mizernou náladu a bolavá zá... Moment! Zarazil jsem se a šel jsem zpět po svých myšlenkách, než jsem se zarazil u... "Průvan!" zavýskl jsem. Ne, nezavýskl, to by bylo přehnaný, přece jenom, mám nějákou hrdost! Ne, nezavýskl jsem, ale z mého hlasu byla znát radost a podle toho, jak se to stvoření ke mně opět přiblížilo, se zdálo, že už jsem nevypadal, že mu každou chvíli ukousnu hlavu.
Usmál jsem se, když to zvědavě naklonilo hlavinku a pak jsem si tajemně přiložil prst na ústa. Když jsem měl jistotu, že bude potichu, natáhl jsem k němu ruku a on se chytil, zvědav, co bude dál. Zašklebil jsem se na něj, zavřel jsem oči a zaposlouchal se do větru.
