Doupě zvrhlíka

 >>>*♥♥♥*<<<

Merfeus a Ramorak cestovali do hlavního města, protoře přeci jenom, poslali tam Hefaista a tedy to vypadalo, že pokud se něco bude dít, bude to tam. A to by nebyl Merfeus aby si to nechal ujít. A Ramorak, který ho vždycky doprovázel šel s ním.

>>>*♥♥♥*<<<

Seděli jsme v temném koutě nádvoří a čekali, až se vrátí Hefaistos, který byl vyslán hlídkovat a vyhlížet naši oběť. Já a Kail už jsme byli preventivně spoutaní, takže jediné, co zbývalo, bylo, aby nás Hefaistos vytáhnul na světlo a hra mohla začít.

Jenže čekání bylo dlouhé a já se nudil; Kail usnul. Obrátil jsem tedy svou pozornost na Lucifera.

“Co víš o té rukavici?” zeptal jsem se ho.

“Je to starodávný demonický poklad, který se ztratil před tisíci let,” odpověděl.

“To je všechno?”

“Ne,” připustil. “Povídá se, že jen ten nejsilnější démon je schopný ji použít. Démon, který je potomkem bohů. Kdokoli jiný by při pokudu o její ovládnutí zemřel. Než se ztratila, mnozí to zkoušeli a nikdy nikdo neuspěl. I já jsem byl připraven to vyzkoušet. Naneštěstí, nebo možná naštěstí, když o tom tak uvažuju, se ztratila den předtím, než na mě přišla řada.”

“Jak může být démon potomkem bohů?” nechápal jsem. To přece nemělo žádnou logiku!

Lucifer si povzdechl. “Kdysi dávno, když ještě žádné podsvětí nebylo, bylo jenom nebe a andělé. Ale některým se tam nelíbilo a tak se urvali a založili svoji vlastní říši. Tito padlí andělé jsou ti bohové, o kterých mluvím. A pouze jejich potomci jsou schopni používat tuto zbraň.”

“Ale já svoje rodiče vůbec neznám...”

“To, že je neznáš nic neznamená. Je možné, že je někdy někdo zabil, aby jim zabránil v získání rukavice. Možná zjistili něco, co neměli. Nevím, já osobně jsem je neznal a to ty víš.”

Z další diskuze nás vyrušil Hefaistos. Ne, že by mi to vadilo, protože už jsem věděl dost.

“Je tu?” zeptal jsem se.

“Ano.”

“Tak běžte,” popoháněl nás Lucifer, zatímco sám couval ještě víc do stínů, aby ho nebylo vidět.

“No dyť jo,” brblal jsem, ale probuil jsem Kaila a nechal jsem Hefaista, aby nás odvedl na volné prostranství.

Tam jsme si klekli a Hefaistos držel konce provazů, které nás poutali. A takto jsme čekali, až dorazí hlavní aktér.

Uplynulo zhruba dvacet minut a já najednou zaslechl zvuk kopyt na dřevěném padacím mostě. Potom už to netrvalo dlouho a na nádvoří vjeli dva jezdci na koních. Ten první jel na obrovském vraníkovi a kousek za ním jel druhý na kaštanovém hnědákovi.

Napnul jsem svaly a připravil se k útoku. Doufal jsem, že se nám to povede vyřídit co nejdřív, protože jsem nechtěl riskovat, že se něco stane Kailovi. Nicméně, dokud nebyli dostatečně blízko, zaútočit jsem nemohl, jinak bych se prozradil a mohlo by se stát, že dorazí nějáké posily, což jsme nemohli potřebovat.

Jezdci dorazili k nám a sesedli.

“Hefaiste,” pravil jeden, pravděpodobně Merfeus, “co to má znamenat?”

“Můj pane, povedlo se mi chytit ty dva uprchlíky,” pravil Hefaistos a poklekl.

“Výborně,” kývl Merfeus a pokynul mu, aby vstal. “Ušetřils nám tím hodně práce.”

BOOM!

Všichni jsme se otočili za zvukem, jen abychom zjistili, že byla spuštěna mříž a my uvězněni na nádvoří. A u páky, kterou se spouštěla, stál Lucifer.

Nebyl to sice ten signál, který byl smluvený, ale musím uznat, že to byl na Luciferově straně dobrý nápad. Takhle se sem nikdo hned tak nedostane.

Hefaistos, který stále ještě klečel, neváhal a přeťal pouta. A to byl můj hlavní signál. Sebral jsem svou katanu, která se válela – podle plánu – na zemi a vrhnul jsem se na Merfea. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, jak Hefaistos odtáhl Kaila z dosahu bitvy. A to bylo vše, co jsem vědět potřeboval.

Aktivoval jsem rukavici a švihl drápi v Merfeově směru. Ten, jelikož to nečekal, zareagoval pomalu, takže schytal pěkných pár šrámů v obličeji. Bohužel, nebylo to dost na to, aby ho to doopravdy vyřídilo a teď, když věděl, co se děje, bude to ještě těžší.

Pozvedl jsem katanu a čekal, co udělá, zatímco jsem z povzdálí slyšel třeskot zbraní o sebe, což mi prozradilo, že Lucifer se pustil do Ramoraka.

To ovšem můj boj nebyl, tak jsem se opět soustředil na Merfea. A právě včas, jelikož ten vystartoval ke mě, v ruce klasický meč. Zablokoval jsem jeho úder katanou a švihl drápy. To on bohužel čekal a byl schopný útok vykrýt dýkou.

Byl to ten typ protivníka, který sem nesnášel. Dost dobrý na to, aby mi dal zabrat, ale pokud neudělám chybu, tak ne dost dobrý na to, aby mě porazil. A to mě žralo!

Opět jsem zuřivě zaútočil a opět můj útok zablokoval. A tak to šlo pořád dál. Jeden z nás zaútočí, druhý zablokuje. Čas od času se jeden z nás pokusí o nějáký podlý trik, jenže oba máme dobré reflexy, takže to ani jednou nevyšlo.

A tehdy jsem pochopil, že jestli chci vyhrát, budu muset hrát nečistě. Nebyl to můj styl, ale tentkorát nebylo na výběr.

Znovu jsem zaútočil a když se naše zbraně setkaly, rozhodl jsem se začít hrát nečistě a jelikož Merfeus neměl zbroj, ale kapucáckou kutnu, vrazil jsem mu koleno do rozkroku. Ano, bylo to hodně podlý, ale jinak to prostě nešlo.

A tak když se v bolestech skácel k zemi, prostě jsem mu vrazil katanu do mozku. Chvíli jsem čekal, ale když jsem viděl, že je opravdu mrvtý, setřásl jsem ze zbraně krev jediným prutkým švihnutím a podíval jsem se na místo, kde Lucifer bojoval s Ramorakem.

No, bojoval... On tam stál s krvavým mečem nad mrtvolou a tlemil se jak blbej. No, šak co, hlavní je, že byli ti dva mrtví.

A pak do mě něco narazilo. A to něco byl Kail. S pocitem, že všechno bude konečně tak, jak má, jsem ho, aniž bych o tom přemýšlel, políbil.

Když jsem si ale uvědomil, co dělám, chtěl jsem se odtáhnout, což mi ale nebylo dovoleno, neboť se mi dvě ručky obmotaly kolem krku. No, a kdo jsem já, abych si stěžoval, že? Navíc, když jsem tohle ještě sám chtěl.

“Ehm...” ozval se za námi Hefaistos.

Odtrhli jsme se od sebe a vrhli po něm tak hnusný pohled, že zaváhal. Pak se ale vzpamatoval a pravil: “Myslím, že bysme měli pokračovat v plánu, tohle můžete dělat i potom.”

“Má pravdu,” připojil se k nám Lucifer, vláčejíc mrtvolu.

“Kam je hodíme?” zeptal jsem se.

“Do jedné z kobek,” prohlásil Hefaistos a sehnul se, aby drapl druhou mrtvolu, vzhledem k tomu, že já jsem držel Kaila.

“Ok, kudy?” zeptal se Lucifer.

“Tudy.”

Šli jsme za ním dovnitř do hradu a pak dál skrze několik chodeb a po schodech dolů. Potom další chodbou a byli jsme před setsakra masivními dveřmi.

“Tady tudy,” řekl Hefaistos a sundal ze zdi velký železný klíč. Odemknul dveře a otevřel je.

Následovali jsme jej dovnitř a tam nás přivítaly zamřížované cely po obou stranách dlouhé chodby.

“Hodíme je až někam dozadu,” broukl Hefaistos a kráčel až na konec chodby.

“Chodí sem vůbec někdo?” zeptal se Lucifer.

“Moc ne, občas sem někoho zavřou, ale většinou do jedné z předních cel. Nevím o nikom, kdo by se obtěžoval chodit až dozadu,” odvětil Hefaistos.

Došli jsme až k nejzasší cele a náš průvodce otevřel bránu. Potom tam společně s Luciferem hodili svá břemena a on bránu zase zavřel. Nebylo potřeba ji zamknout, protože to přece jenom byly mrtvoly, takže když bylo tohle hotovo, otočili jsme se a odpochodovali ze žaláře zase ven. Hefaistos za námi zamkl a pověsil klíč na skobu.

Stál jsem v přeplněném trůnním sále společně s Kailem a Luciferem a sledoval, jak nějáký mamlas pokládá Hefaistovi na hlavu korunu. Náš plán proběhl hladce a kdyby si Hefaistos neusmyslel, že musíme zůstat na korunovaci, už bysme dávno byli pryč. Bohužel, králi se neodporuje. A to ani když ještě král není...

Kolem nás se ozval jásot a já se znovu začal soustředit na to, co se dělo před trůnem. Maník odstoupil a Hefaistos se postavil a připravoval se, že osloví lid. No, to může, ale bez nás. Myslím, že už jsme na povrchu skejsli dostatečně dlouho. Až moc dlouho.

Pohlédl jsem na Lucifera a nadzvedl obočí. Odpověděl mi kývnutím, tak jsem se i s Kailem v náručí otočil a následoval svého vládce pryč ze sálu. Vedl nás do jedné z méně používaných chodeb, kde se zastavil a začal otevírat portál, který nás pošle zpět do podsvětí, tam, kam jako démoni patříme.

Objevila se před námi vířící fialová masa a my jsme jí prošli skrz, jen abysme se octli v trůnním sále démonického světa. No, vypadá to, že jsme byli konečně doma...