Doupě zvrhlíka

Archimedes byl stařec žijící na okraji démonického společenství. Žil samotářským životem a vyhýbal se všemu živému a ze všeho nejvíce démonům. Patřil k rase prvorozených démonů a svého času byl také jejich vládcem.

Dnes jej mnozí považovali za vyšinutého blázna, ale ve skutečnosti to byl génius. Akorát to dokázal velice dobře skrývat. Za výstředností se schovávala jasná mysl a mnoho geniálních nápadů.

Pravda, žil sám a s ostatními démony se nestýkal, ale i přesto si udržoval přehled o všem, co se v jejich společenství událo. Když se tedy na jeho prahu zjevil Lucifer, nebyl vůbec překvapen a prostým pokývnutím ruky jej pozval dovnitř.

“Předpokládám, že víš, proč jsem tady?” zeptal se Lucifer, když se oba usadili k bytelnému dřevěnému stolu se sklenkou vína.

“Ano, vím, proč jsi tady, ale nejsem si jistý, že ti budu moci posloužit.”

“Jsi nejstarší z přeživších démonů, poslední z první generace. Pokud mi někdo může poskytnout radu, jsi to ty,” prohlásil Lucifer s takovou sebejistotou, že to zarazilo i jeho samotného.

Sebejistý se totiž rozhodně necítil. Doufal sice, že mu Archimedes bude schopný pomoci, ale rozhodně to nevěděl na jisto.

“Chceš se dostat na povrch bez toho, abys byl vázán nějákým způsobem k lidem, ať už těm, kteří tě přivolají, nebo někomu jinému.” Archimedes to nepronesl jako otázku. Pouze konstatoval skutečnost a Lucifer opět žasl nad tím, jak ten starý démon může všechno vědět. Nedal to na sobě ale znát a pouze pokývl hlavou na souhlas.

“Nemohu tě tam dostat. Mohu ti ale poskytnout radu a navést tě správným směrem.”

“Lepší než nic,” souhlasil Lucifer. “Co mám udělat?”

>>>*♥♥♥*<<<

S Kailem jsme se vsoukali do stoky a po čtyřech jsme se plazili vpřed. To pískle bylo přede mnou, což se mi moc nelíbilo, co kdybychom museli bojovat, ale nedalo se s tím nic dělat.

V mdlém svitu méno magického světla jsme se plazili vpřed, pokrytí slizem a kdo ví, čím ještě. Tunel byl opravdu strašně špinavý a taky tam bylo plno krys. Bylo vidět, že se nepoužíval.

No, to bylo asi dobře, protože byla menší pravděpodobnost, že nás tam někdo zmerčí, což by se mi nelíbilo. Plán byl dostat se tam nepozorovaně.

A zatím se to i dařilo.

Prolezli jsme několik chodeb, než jsme se dostali k další zamřížované části. Končila v nějáké kobce. Aspoň to tak vypadalo. Možná to bylo vězení? Nebyl jsem si jistý. Ono to technicky mohlo být cokoli.

Ale byli jsme tam. Jediné, co zbývalo, bylo dostat se přes tu mříž a mohli jsme se začít pídit po dalších informacích a hledat místo, na kterém byl král zavražděn.

Jediné, čeho jsem se trochu obával, byl fakt, že bysme se přes tu mříž taky nemuseli dostat. No, nakonec, mohl jsem použít hrubou sílu, ale to by asi bylo hodně hlasité a někdo by to mohl zaslechnout. Doufal jsem tedy, že to moje malý třeštidlo opět najde způsob, jak ji otevřít bez kraválu.

A opravdu, nemýlil jsem se. Sice mu to chvíli trvalo, ale nakonec jsme stáli v temné chodbě. Takže to vězení opravdu nebylo, jenom jakási podzemní část hradu, která se asi moc nepoužívala.

Skoro nebylo vidět na krok a tak, než jsme vykročili vpřed, vykouzlil jsem opět to svoje světýlko. Dost silné, abysme viděli, ale zároveň dost slabé, aby nepřitahovalo pozornost.

Teď už zbývalo jediné. Zjistit, kde byl král zavražděn a porozhlédnout se tam. Byla to asi nejtěžší část našeho plánu, protože spoléhala na to, že to buď bude Kail nějákým způsobem vědět, nebo budeme muset vyslechnout nějákého sloužícího, což se mi nezamlouvalo, protože to znamenalo, že by se někomu mohlo doslechnout, že tu slídíme.

Zadíval jsem se na tu potvůrku, co se mě opět zvládla chytit za ruku aniž bych si toho všiml.

“Máš tušení, kam máme jít teď?” zeptal jsem se ho, i když jsem v kladnou odpověď moc nevěřil.

“Já nevím... Myslím si, že ano, ale jakmile se pokusím tu myšlenku zachytit, uletí...” kníkl.

To nebylo dobré, doufal jsem, že se budeme moci vyhnout tomu, abysme vyslíchali služebnictvo, ale nevypadalo to tak... I když... Vypadalo to, že jsem dostal nápad.

“Zkus zavřít oči a nechat se vést instinktem. Postarám se o to, abys do ničeho nenarazil,” navrhnul jsem.

Chvíli se na mě díval a zvažoval to. Evidentně se mu moc nechtělo zavírat oči a stát se snadným cílem. Nakonec ale přikývl a pevněji sevřel moji ruku. Potom zavřel oči a poslepu vykročil vpřed.

>>>*♥♥♥*<<<

“Jak pokračuje pátrání?” zavrčel Merfeus, když před ním poklekl velitel pátrací čety.

“Špatně, jasnosti,” odpověděl ten. “Zatím se nám nepovedlo ani vystopovat, kterým směrem se vydali.”

“A co hodláte udělat pro to, aby nějáké výsledky byly?” zajímal se Merfeus.

“Hodilo by se mi, kdybych o těch dvou alespoň něco věděl,” pronesl velitel opatrně. Merfeus totiž neměl rád, když podřadní občané znali víc, než on.

“Tak dobře,” souhlasil Merfeus, neboť věděl, že jinak se ničeho nedopátrá. “Jeden je vysoký a má oči jako kusy ledu, patrně u sebe bude mít katanu a na rukou divné rukavice. Ten druhý je malý, zhruba poloviční, blonďatý a zbraň nemá. Oba patrně budou mít zakryté obličeje a jestli jsou mé odhady správné, budou někde ve směru hlavního města.”

“Děkuji, hned svolám své muže a budeme pokračovat v pátrání,” kývl velitel, potom se poklonil a vycouval z místnosti.

>>>*♥♥♥*<<<

Lucifer se plahočil rozsáhlou skalnatou pustinou na severu démonického světa. Skály byly pokryté ledem a velice zrádné. Vládce podsvětí to ale neodradilo. Už se zařekl, že se na povrch dostane a teď měl konečně jasný cíl.

Někde v té pustině byla prý jeskyně, kde bydlel slepý mnich. Mnich byl člověk posedlý nemrtvým duchem, čímž pádem se sám stal nesmrtelným. Žil sám a nikdy se o nic moc nezajímal, ale když se někomu náhodou povedlo k němu dostat, tak pokud byla zodpovězena jeho otázka pravdivě, splnil jedno jediné přání.

A přesně to bylo to, co Lucifer potřeboval, aby se stalo. Potřeboval se dostat na povrch a podle Archimeda by to v mnichových silách být mělo. Jen dofual, že se tam neplahočí nadarmo.

Ale nutně potřeboval zjistit, co se stalo s jeho nejschopnějším bojovníkem, Azraelem. A pokud toto byla jediná cesta, tak by byl blázen, kdyby se po ní nevydal.